Už se rozednívá,
tvý kroky jsou už dávno pryč.
Jen tiché šlápoty nás,
rezavej klíč,
mi tě připomenou,
že jsi tu byla,
že mi na ramenou,
tvá vůně zbyla.
Až se zbavím těch pout,
nahý budu žít,
nechci zapomenout,
není snadné být.
Tenkou pavučinou,
tenčí než nit,
zas mám na ramenou,
včerejší cit.
Končí léto, mouchy přestanou mě štvát
No a je to – už se blíží listopad
Spousta draků prohání se oblohou
Až do bílých mraků, stromy maj listí na nohou
Slunce přestává si hřát, to není náhodou
S podzimem jsem za vodou.
Svatý Martin přijede si na koni
Nepospíchám a tak mě zima dohoní
Všechno září, na okno maluje si mráz
V kalendáři o rok posune se čas
Sněhuláka postavím, snad mi dlouho vydrží
Než utopí se v kaluži
Díky Vám Vivaldi z baroka
Už spoustu řádků napsal čas
Období jsou jen čtyři do roka
Snad v sobě najdem kousek z Vás
Pryč je zima, slunce boří závěje
Je to prima, zas se trochu zahřejem
Spousta broučků zase k nebi vyletí
Potichoučku, vítej jaro, jak je ti.
Všechno probouzí se v nás, ať sníh už roztaje
Jaro přišlo do kraje
Slunce pálí, v teploměru stoupá rtuť
Léto chválím, holky odhalují hruď
Svět se potí, občas trochu zaprší
Za krátko ti léto sedne na duši
Slunci tváře nastavím, snad se trochu opálím
Než léto zmizí do dáli.
Díky Vám Vivaldi z baroka
Už spoustu řádků napsal čas
Období jsou jen čtyři do roka
Snad v sobě najdem kousek z Vás
Jsi jako šňůra,
korále na sebe navlékáš.
A jak sníh bílá,
po ránu vždycky zůstáváš.
Zase svítá, ten úsměv dávno znám.
Říká, jdi sám, už skončil krátkej flám.
No tak mi řekni,
kdo bude další v pořadí.
Tak sakra řekni,
kdo příště si tě naladí.
Na podzim když kluci pouštějí draky,
a v ohni se jim pečou brambory,
ani snad nevíte jak já bych šel taky,
ale už jsem tak trochu mládí navzdory.
Málo se směju a tak hodně mám práce,
že už není čas na legraci.
A když přijdu domů, tak jen za oknem v dálce
vidím létat draky ve slunci.
Zase slyším mámu (tátu), jak volá
kluci pojďte domu škola volá,
hej hola, hej hola volá
Až někdy zjistím, že jsme tu jen jednou,
na spoustu věcí změním názory.
Z papíru draci nade mnou se zvednou,
ruce zahřejou horký brambory.
Jak mi utíkají týdny,
jak mi utíkají dny,
se srdcem na provázku,
chci uskutečnit sny.
Však jak potulný kejklíř,
teď tvrdě platím daň,
když dneska v rohu sálu,
pomalu nastavuju dlaň.
Čas píše na mé tváři,
pár nechtěných vět.
Že jizvy občas bolí,
to mi našeptává svět.
Až mi skončí tahle štace,
doufám, že na ní najdu cíl,
zase uzavřu svý srdce,
myšlenkou kdo mi ještě zbil.
Když večer odchází den a tma světla zhasíná
někomu s nocí život končí a někomu zas začíná
Když měsíc na svý cestě nebem všechny hvězdy poztrácí
omotám kolem krku šálu nasedám na koberec lítací
Proto svý okno dokořán nechávám
každou noc vzhůru s kobercem lítávám
Zahraju na piáno poslední noty
koberci doplním pohonné hmoty
něco si spakuju s pak už startuju
Zamávám do oken rodičům i dětem
uchvátím dívky svým plynulým letem
pak sbohem dám sídlišti koberec zasviští
a jsem pryč ...
Moje milá taky se těší že jednou se mnou poletí
jo holka pěkně zůstaň pěší aspoň do příštího století
Nejmíň do roku 2110 jsou všechny lety zadány
krom toho řídit takovýhle fáro je záležitost pro pány
Proto svý okno dokořán nechávám
každou noc vzhůru s kobercem lítávám
Mně vlajou vlasy a koberci třásně
je to pohoda a letí to krásně
vezmu i stopaře známýho hvězdáře
Koberec uveze i dva velký chlapy
můžem se vykašlat na hvězdný mapy
jsou tu jen dva vozy takže srážka nehrozí
Potom když nám půlnoc z věže zvon oznámí
naposled koukneme se dolů na malinkej svět pod námi
Už musím zase domů, pro dnešek dost lítání
snad mám pod oknem dost peřin, snad bude měkký přistání
Proto svý okno dokořán nechávám
každou noc křičím: „pozor přistávám
Ještě chvíli a budu zas dole
pěkně to vysolím v posledním kole
Sešlápnu pedály a zmizím do dáli
Naposled pohladím koruny stromů
to byl zas úlet jak nechce se domů
Naposled zakroužím, vždyť si to zasloužím
Ach jo, zase domů, ach jo…
Zase ti má milá neřeknu nic,
napadl sníh, je ho čím dál víc.
Pár metrů dělí nás na dlouhý čas,
než rozkvetou sněženky, než přejde mráz.
Já vím svý, můj milej, nemusíš lhát,
bůh ví, že dnes bude tě hřát.
Lásku jsi sliboval na dlouhý čas,
ledy už roztály okolo nás.
Zas kvetou vinice, slunce pálí,
vidím tvou postavu už jen z dáli…
Až skončíš tady a půjdeš někam jinam spát
K sobě zády k jiným čelem můžem snad
Louky kvetou, těžko zakážu jim kvést
jednou větou dá se spousta věcí splést
Mosty spal, ať je voda odplaví
Ať řeka strhne svah, ať překročím svůj strach (práh)
Kdo to vzdal, ať jinou hráz si postaví
Ať hráz tě zachytí jak rybář do sítí
Proč se bát, jiný dveře otevřít
Tak neztrácej svůj čas a poslechni svůj hlas
Začít lhát je někdy lehčí nežli jít
Ráno svítá jen dvě oči otevřít
Neodmítám teď mám to, co chtěl jsem mít
Čas se krátí, těžko tep nám zachráním
jeden ztratí, druhý sevře do dlaní
Slunce pálí teď už pro každého zvlášť
Někde v dáli křičí osud, jen se snaž
Hvězdy svítí, těžko uhasím tu zář
ve dvou žití příběh dopsal kronikář
Je noc hvězda na nebi kvetou
světlo je za kometou a přede mnou stín
je noc už zase mi scházíš
proč nepřicházíš samota hořká jak blín
Před tvou tajemnou mocí neuhýbám
zmizíš mi ještě před půlnocí
popelko kterou neuhlídám
Noc je jak zahrada tichá
srdce vzrušeně dýchá a na poplach zvoní
Je noc už zas se mi stýská
v očích něco se blýská to noc slzy roní
Měsíc a hvězdy padající za tmy studí
šípková růže věčně spící
princezno kterou nikdy neprobudím
Je noc nebe hvězdami svítí
vím že mě za srdce chytí až spatřím tvou tvář
je noc měsíc barvu má bílou
zůstaneš mojí vílou já jsem pohádkář
Labutí píseň má na tisíc hlasů pro tebe jsem ji psal
zabloudím prsty do tvých zlatých vlasů
zlatovlásko kterou chce bohatý král
Jsi tichá píseň neonů,
co nocí letí.
Zapletu si tě do šesti strun,
než se mi ztratíš.
Poplaším všechny můry v nás,
a neposlechnu když mi řeknou.
Ten úsměv ti namaloval čas,
tužkou neposednou.
Malířem kdybych byl,
namaloval bych tvý oči.
Aby snad celej svět pochopil,
v čem je ten můj zločin.
Že když tě ve snu vodím tmou,
a z mraků skládám si tvý jméno,
vedle pomněnky jsi královnou,
a voníš víc než první seno.